Nezničitelný eMeSKáč
Tak to byl název druhého ročníku Finské stezky, kterou pro nás v Krmelíně připravil mistr Miroslav Zezulka, V. Dan. Sama jsem se zúčastnila i prvního ročníku, který probíhal v roce 2009. Moc jsem se od té doby těšila, až se akce bude opakovat. Letos jsem se dočkala! 🙂
A moje dojmy?
Moc mě potěšilo, že se nás oproti prvnímu ročníku přihlásilo mnohem více, a to 27. Když jsme v pátek večer 14. 8. 2015 s děckama úspěšně dorazili do Krmelína, dostali jsme od mistra informace k zítřejšímu závodu, abychom jej zdárně zdolali a nikdo nezůstal na trati. Pak už byl prostor na neformální povídání, čehož jsem moc ráda využila, protože jsem se s některými kamarády už dlouho neviděla.
V sobotu ráno pak již vše začalo. Nejdříve se rozváželi pomocníci na stanoviště a přijížděli poslední závodníci. Nechyběla ani psí posila od Honzy Jamricha, pes Alan, který svým vzhledem a neustálou chutí po mazlení zaháněl u závodníku předzávodní neurózu 🙂
V 9:20 hod. jsem pak jako první v pořadí vyrazila na trať. Hlásili vedra, tak jsem doufala, že bude na trati hodně vody. Cestou mě provázely žluté fáborky. Díky nim jsem trefila na první stanoviště. Zde už na mě čekal Lukáš Jarolím s boxovacím pytlem a nízkou sítí, pod kterou jsem se měla proplazit pěkným lesním terénem. Po úspěšném zvládnutí prvních překážek, jsem začala s hledáním první indície. Podle obrázku to vypadalo, že je ukryta ve velké žluté bójce, kterou jsem v okolí ale nikde neviděla. Po podrobnějším prozkoumání obrázku v nápovědě, jsem zjistila, že to vypadá spíše na malinké kinder-vajíčko, které ve žlutém opadaném listí nešlo najít. Nakonec jsem hledání vzdala a smířila se s tím, že jsem první indícii nenašla.
Pokračovala jsem dále po vyznačené cestě. Matně jsem vzpomínala, že na prvním ročníku, bylo hned další stanoviště průchod potokem. A i tentokrát byl právě průchod potokem další disciplínou. Moc jsem se těšila na průchod vodou, občas zapadnutí do bláta a v tom všem překonat několik padlých stromů. Letos byl zařazen i průchod pod mostem pěkně zapáchajícím blátem, do kterého jsem zapadla víc jak nad pás 🙂 Asi nezapomenu na pohled staré babičky, kterou jsem potkala asi o 10 minut později a pána, který řezal keř u svého domu, když mě ještě značně mokrou a smradlavou potkali, když jsem se trochu zamotala a ptala se jich, zda tu neviděli nějaké žluté fáborky. Naštěstí se mého vzezření nezalekli tolik a navedli mě správným směrem. Následovala bažina 🙂 … vybudovaná z různě rozviklaných tvárnic. Byl tam z nich i postaven malý a úzký průlez a opravdu doteď nechápu, jak se tudy protáhl Dalibor Oliva 🙂 … tak smekám, protože to prý bez problémů zvládl. Další stanoviště proskakování pneumatik s hurdeskou v rukách, tak u mě nebylo rozhodně skákání 🙂 … ale bylo to super.
Alena Bajerová zajišťována v lezeckém postroji před zdoláváním překážky “sloup”.
Další stanoviště byla taky super – plazení se ve vysoké trávě, přesun po rukách a nohách po laně nataženém mezi stromy či projít krokodýlky mezi ostnatým drátem nataženém shora i zezdola. Jen těch kalhot mi bylo líto, utrpěly zde první velké šrámy :-). Na dalším úseku dostávala trochu na frak u mě orientace. Žluté fáborky mi pěkně splývaly se žlutým uschlým listím na stromech, ale nakonec jsem se úspěšně vymotala i z tohoto náročného úseku. Po trase jsem zjistila, že střílet z praku jsem se jako malá holka špatně naučila. Nejenže jsem netrefila ani jednou zavěšenou láhev, ale podařilo se mi málem prak rozbít. Vyděšená hlídka, říkala, že už mají jen jeden. Jeden už se jim při testování podařilo odrovnat. V ručních pracích jsem ale docela dobrá, tak se mi naštěstí jeden podařilo opravit 🙂 Zhruba v polovině trasy mi zřejmě začala odcházet pozornost, protože jsem až v cíli zjistila, že jsem minula následující stanoviště. Zrovna takové, na které jsem se hodně těšila. Probíhání mezi rozhoupanými lahvemi omotanými ostnatým drátem. Ach jo! Ale trochu jsem si to vynahradila na dalších stanovištích – boj s tyčemi a shazování se do propastí či návštěva posedu, který byl domovem krásných sršňů. Památku na ně mi však nedali.
Pak následoval běh pouští. Ta bylo opravdu rozpálená. Nacházely se však v ní oázy ovocných stromů se švestkami a jablky, tak jsem neodolala a nějaké si utrhla na další cestu. Byly moc dobré 🙂 Pak už jsem se blížila k paintballu. Tam už na mě čekali kluci, a že musím sestřelit aspoň jednou ranou ze tří láhev paintballovou pistolí. Ale ani tady mi přesnost nepřála a, i když jsem mířila přesně, tak kulička lítala pořád doleva. Ale naštěstí to nebylo všechno. Pak se objevil mistr Zezulka a ať jdu slaňovat. To byla paráda. Vyběhla jsem po schodech nahoru v rozbořené budově a tam už na mě čekal jeden z horolezců. Dostala jsem sedák, zajištěné lano, vyskočila na okno a s napnutými nohami jsem se pustila po zádech volným pádem vzad. Bylo to super. Jakmile jsem se dostala dolů, už si mě znovu vzal mistr a že mě čeká ještě sloup. Tak na to jsem se moc těšila. Doběhli jsme k vysokému betonovému sloupu a měla jsem se po laně dostat nahoru. Přítomný horolezec mě zajistil, kdybych náhodou padala. Kdo by si ale myslel, že mi bude nějak nahoru pomáhat, ten by se mýlil. Ale svou speciální metodou jsem se nakonec nahoru opravdu dostala a pak si užívala, jak mě spouští dolů 🙂 Docela mi dala zabrat následná morseovka. Přeci jen jsem byla ze skautů už nějaký rok, tak luštění trochu déle trvalo. Ale nakonec se mi i to podařilo a já se mohla vydat na úplně poslední stanoviště. Zde čekal „ultimátní“ zápasník Vašek Kruml :-). Dostat se přes něj, pak vyšplhat na strom po provazové síti a pak po stromě pro poslední indicii, byly poslední disciplíny, které mě na trati čekaly. A pak už jen úprkem do cíle:-) … Tu jsem potkala poslední startující: Aleše, Jirku a Šárku. Viděla jsem na nich trochu nervozitu z tratě, ale zvládli to všichni úplně skvěle.
A jak bych to hodnotila? Bylo to úžasný a příště jdu do toho zas 🙂
Alena Bajerová, Zábřeh