Historie karate obecně
Evropské kořeny v karate
Existuje bezpočet důkazů o tom, že k evropské kultuře patřila také bojová umění podobná karate. Součást starořeckého všeobecného boje, nazývaného Pankration, tvořila i tzv. Ortomachia, což je vzpřímený boj, ve kterém bylo používáno úderů a kopů známých v karate.
Původ karate
Jako karate se označuje umění bojovat pomocí úderů, kopů a seků, které bylo do Evropy přivezeno po druhé světové válce z Japonska. Většina historiků se shoduje na tom, že vlastní původ karate je však třeba hledat v Indii, kde v praliterárním díle “lotus sutra” je zmiňován boj prováděný pěstmi, přičemž se jedná o první zmínku tohoto druhu. Důsledný historik by se však mohl zahledět ještě dále, až ke staroegyptským a zvláště ke starořeckým bojovým formám jakými byly “Pale”, “Pygme” a nebo “Pankration”. O posledně zmíněném je známo, že tuto formu přivezli do Indie vojáci Alexandra Velikého a tento způsob boje se s velkou pravděpodobností postupně smíchával s domácími formami. Takto se přirozeně vlastní zrod karate přesouval do Evropy. Tento názor je dokonce sdílen jedním z japonských karatistických stylů, který je rozšířen po celém světě. Starořečtí bojovníci “Pankration” sloužili jako pravá předloha pro zakladatele školy “Kyokushinkai” Matsutatsu Oyamovi. Jako důkaz jsou objevovány také četné evropské středověké kresby a dokonce i knihy o boji z blízka, které dokládají, že bojová umění podobná karate mají svoji vlast také v Evropě.
Z Indie na Okinawu
V důsledku indických vlivů, kde se vyskytovaly regionálně odlišné bojové formy jako např. “Nata” a nebo “Wajramushti”, se mohlo v 6. století vyvinout Čínské “Chüan-fa”, známé také pod názvem “Kempo”. “Kempo” představovalo formu předcházející dnešnímu “Kung Fu”. Název jako takový představoval souhrnné označení pro stovky různých stylových směrů. Zároveň “Kempo” ovlivnilo domácí formy boje v Koreji, Japonsku, Indočíně a také ostrov Okinawa. Rozšíření “Chüan-fa” bylo bezprostředně spojeno s rozšířením budhismu, neboť budhističtí mniši pěstovali “Chüan-fa” jako každodenní součást svých aktivit, směřujících k udržení zdraví, pro sebeobranu při nebezpečných dlouhých cestách a také jako pomoc při meditaci.
Co pochází z Okinawy
Na ostrově Okinawa byla kromě “Chüan-fa” známa i bojová forma “Tode”, nebo také pouze “Te”, která později nesla označení “Kara-Te”, což znamenalo “čínská ruka”. Vývoj této formy boje byl vyvolán působením budhismu. “Kara-Te” bylo pěstováno v tajných společenstvích a rodinných kruzích, čistě jako umění zabíjet. V roce 1915 bylo “Kara-Te” poprvé oficiálně představeno v Japonsku a to okinawským mistrem Gichinem Funakoshim a v roce 1922 bylo zavedeno na japonských univerzitách a vojenských akademiích. Ve stejném roce zveřejnil Funakoshi úplně první knihu o “Kara-Te”. Tím skončilo údobí karate jako tajného bojového umění a začala jeho historie jako druhu sportu.
Japonizace
Pro podporu přijetí “Kara-Te” u Japonců, Funakoshi svoje okinawské bojové umění pojaponštil a současně i zesportovnil tím, že:
- Slovní význam pro “Kara-Te” změnil tak, že nebylo již překládáno jako čínská ruka, ale prázdná ruka.
- Výrazy z okinawštiny, které byly Japoncům neznámé, nahradil japonskými výrazy.
- Trénink doplnil pravidly zavedením výkonnostních pasů.
- Tehdy platné učební osnovy pro výcvik “Kara-Te”, pod názvem “Kata” (série předepsaných bojových akcí proti imaginárnímu útočníkovi) podstatně zjednodušil.
- Ve své snaze Funakoshi přizpůsobil karate japonské kultuře tak, že karate navázal na nábožensko-filosofické pozadí, kodexu Bushido japonských samurajů. To však bylo zcela protichůdné, až do doby okinawské cesty vývoje karate.
V Japonsku se nový druh sportu dále vyvíjel. Od poloviny 30 let se postupně prosazovala nová forma zkoušení, tzv. sportovní boj (“kumite”) a tato forma získala v roce 1957 v Japonsku všeobecnou platnost. Takto bylo karate dostatečným způsobem vyrovnáno na úroveň ostatních sportů. Ve stejné době zavedl německý spisovatel Jürgen Seydel karate v Německu.
Následné poevropštění
Karate bohužel při svém zdomácňování v Evropě nezaznamenalo zamýšlenou a chtěnou kulturní, metodickou adaptaci srovnatelnou s japonizací. Je dost dobře možné, že japonské výrazy a archaické rituály zabránily každému pokusu o nalezení takové kontinuity. Potom bezpochyby sehrál důležitou roli velký počet vzájemně si konkurujících a tradicemi zatížených stylových směrů. Kulturní asimilace karate, která s sebou zároveň nesla i zesportovnění, se prosazovala čím dál tím více, a sice jako nepředpokládaný výsledek rozšiřování sportovního boje jako hlavní formy pěstování karate. Ve sportovním boji používají protivníci, pokud chtějí mít úspěch, nutně a intuitivně přirozená, všem společná pohybová schémata. Nepoužívají naopak taková, která by se jinak museli v různých školách stylů namáhavě a zdlouhavě učit. Tato změna v principu, která nastala v důsledku přeměny karate na bojový sport, představuje tímto základ pro postupnou spontánní restrukturalizaci karatistického tréninku. Je zdrojem pro vznik stylově neutrálního, netradičního a evropského karatistického sportu, resp. sportovního karate. Děj sportovního boje probíhá podle vlastních zákonitostí, které s tím co je vyučováno v tom či onom tradičním stylovém směru, má jen velmi málo společného. Čím více získává na významu pro udržování karate jako takového sportovní boj, tím více ovlivňují požadavky tohoto boje další vývoj karate a jeho modernizaci tak, jak je to v souladu s evropskými sportovními normami.
Historie moderního sportovního karate.